VZPOMÍNKA NA RUDÉHO BARONA

Za oknem krásné slunečné a mrazivé ráno. Po přechodu studené fronty ani známky po včerejším sněžení nebe jako vymetené s dohlednostmi snad tisíc kilometrů. To by se létalo! Bohužel současná neradostná celosvětová situace s nákazou koronavirem dává prostor maximálně pro urovnávání neexistujících nerovností na dráhovém systému letiště nebo odstraňování dávno odstraněné mušky z překrytu kabiny, plánování činnosti budoucí nebo vzpomínání na minulost.

A ty sny a vzpomínky přicházejí na mysl při každém přivření očí. Silný pocit vzrušení, vůně spáleného oleje a střelného prachu, do hluku motoru se ozývá štěkot kulometů. Na bojišti, zastíněném dýmem výbuchů, se mezi bojovými vozidly pohybují postavičky pěšáků první linie a v zázemí, mezi vojenskými stany, zdravotnický personál pečující o raněné. Všude kolem se, ve zdánlivě neuspořádaném reji, po nebi míhají nepřátelské stroje. Když nedostanu já jeho, dostane on mne. Manévr, výpočet, zamíření, dávka... Z letadla protivníka se zakouří, jeho pilot mi naposled zasalutuje a řítí se k zemi. Silný výbuch provází jeho dopad za obzorem. Fascinace cílem se nevyplácí. Z druhého trojplošníku mi spolubojovník zuřivě signalizuje přítomnost nepřátelského stroje za mým ocasem. Prudce vykopávám směrovku a využívám gyroskopického momentu silného motoru v kombinaci s malým rozpětím. Plochou zatáčkou, kterou neumí žádný jiný stroj, unikám. To bohužel nemůže udělat můj zachránce a zkušený stíhač, který před vteřinou skoro sundal mne, přenáší pozornost na něj. Zelenošedý Fokker se v oblacích kouře řítí k zemi. Přežil, ale ozbrojení pěšáci ho na útěku od hořícího stroje chytili a, díky mojí začátečnické chybě, odvádějí do zajetí. Najednou je nebe prázdné. Přesně podle scénáře udělám pár vítězných průletů nad bojištěm posetým troskami a zahaleným dýmem výbuchů. Důležité je, aby bílá šála pěkně vlála. Vyhrál jsem. Jako vždycky. Kdo by měl vyhrát jiný, než legendární Rudý Baron na svém pověstném a notoricky známém trojplošníku...

Na den přesně před třemi roky jsem od majitele Fokkera Dr.I Roberta Stejskala dostal nabídku, která se neodmítá, létat na tomto stroji rekonstrukce leteckých bitev z první světové války. V převážné většině se jedná o významnější zahraniční akce, které se spolu s přelety a logistikou většinou protáhnou nad rámec víkendů a v jednom to při zaměstnání nejde obsáhnout. K víceplošníkům mne to vždy táhlo. Tatínek, který v šedesátých letech minulého století ve strakonickém aeroklubu létal C-104 byl mým celoživotním vzorem, tak neváhám...

Přeškolení začalo vzápětí na dvoumístném JN-4 Curtiss Jenny bratrů Majznerů na letišti v Jehnědí, kde hangároval i Fokker. Létání se skvělou replikou letounu velkého Waldo Peppera bylo tak nádherné, že jsem i s ní posléze odétal mnoho leteckých vystoupení. Po úspěšném završení výcviku na cvičném letounu nastal čas usednout do rudé legendy.

První spuštění silné vernerovy hvězdy osazené obrovskou vrtulí se mi zrychlilo tep. Stačilo jen trochu přidat plyn a cítil jsem tendenci letounu utíkat do levé strany. Obrovský kryt motoru míří k nebi, díky vysokému hlavnímu podvozku, poměrně krátkému trupu a krátké ostruze a neposkytuje šanci na téměř žádný výhled. Po osazení dvěma kanóny nebude dopředu vidět vůbec nic. Dolů není vidět díky dolnímu křídlu. Do boku není vidět díky prostřednímu křídlu, které je k trupu uchycené v úrovni hlavy. Nahoru není pro změnu vidět nic díky křídlu hornímu. Pojíždění na slepo po úzké pojížděcí dráze bylo hodně silným zážitkem. Pomalé přidání plynu na vzletový režim, z důvodu velkého klopivého momentu při maximálním režimu motoru a neúčinné směrovky při rozjezdu plně přitažená řídící páka. Rozjezd bez viditelnosti jediného referenčního bodu. Převedení do letové polohy, skoro plná pravá noha. Při větru z levé strany to bude veselé... Nádherný zvuk motoru! Zběžná kontrola přístrojů a po mírném přitažení se zatajeným dechem jsem ve vzduchu. Stádo koní pod kapotou žene letoun do slunce. Tak to je něco! Letoun je nečekaně nezáludný a na řízení v běžných letových režimech velmi živý a poměrně příjemný. Pár zatáček, stoupání, klesání, chvilka na vnímání letu, letounu a okolního prostředí. Zklidnění nervů a jde se na přistání. Krátký okruh a dotáčení finále nestandardně blízko prahu dráhy. Po dotočení do osy zase vše zakryje obrovský kryt motoru a křídla a konečné přiblížení a přistání se stává intuitivní záležitostí. Je to, jako kdybych zavřel oči... Vlastní přistání proběhlo neočekávaně dobře. Možná z důvodu, že jsem ho vůbec neřídil a nechal vše na letadle samotném.

Přistání z Aviatické pouti 2019 je posledním přistáním Fokkera na území starého kontinentu. Zítra umýt a začít s rozebíráním do kontejneru na cestu kamsi za velkou louži. Poslední vystoupení jsem si náležitě užil. Přítomný byl potenciální nový majitel ze Spojených států a hlavní úkol zněl ho zaujmout, což se beze zbytku povedlo. Souboj byl zakončený, jak jinak než vítězstvím a z potenciálního majitele se stal majitel skutečný...

Nezapomenutelných zážitků bylo nepočítaně. Děkuji za ně bývalému majiteli Robertu Stejskalovi za půjčení, skvělému mechanikovi Pavlu Majznerovi za bezchybný servis, Petru Svobodovi a celému týmu Pterodactyl Flight za organizaci vystoupení nezapomenutelných pro každého, kdo je vidí a v neposlední řadě Letecké amatérské asociaci, která pod svými křídly sdružuje partu hračičků a umožňuje jim, aby místo šíření skepse kolem čehokoli, co hýbe světem, svůj volný čas věnovali působení radosti nejen sobě, ale i široké veřejnosti. Zejména ale děkuji samotnému letadlu Fokker Dr.I., díky němuž jsem se mohl, alespoň na malou chvilku, stát Rudým Baronem Manfredem von Richthofen a v jeho uniformě utéct realitě doby a vrátit se o sto let zpátky do dob, o kterých jsem doposud jen četl.